Edita: Merg cu tine. Povestea mea până la măduvă!

2 12. 01. 2017
A 6-a conferință internațională de exopolitică, istorie și spiritualitate

Mí milí čtenáři, ještě než uvidí světlo světa třetí článek ze série Edgarových výkladů, rozhodla jsem se napsat jeden článek. V tom minulém jsem Vám nabídla možnost sdílet se mnou své zkušenosti, co Vám přinesou cvičení. Chci nesmírně poděkovat za hloubku, ze které posíláte své maily, pravdivě, na dřeň. A tak do toho jdu s Vámi, aby se i ti z Vás, co zažívají nelehká období mohli svobodněji nadechnout a ocenili vše, co je teď a tady. Je to pro nás. Dokonce jsme si to objednali, abychom rozpoznali, kdo vlastně jsme.

Mé sdílení

Na počátku bylo slovo, ale nejspíš to byl zvuk. Stalo se to před pěti měsíci. Ptala jsem se, jak se mám spojit s energií muže, kterého cítím ve svém těle, jak mám fyzicky zhmotnit svého vnitřního muže. Takhle nějak to kdysi dávno udělal i Bůh, když chtěl vidět sám sebe tvořit. Odloučil se v duše. Stejně tak i já cítila, že nejsem ochotna ve svém životě přijmout jiného muže, než svého vnitřního se všemi kvalitami, které cítím sama v sobě. Měla jsem před očima téměř jasně fyzickou podobu, slyšela jsem tón jeho hlasu, cítila vůni jeho těla i chuť jeho polibků, viděla jsem jeho hluboké oči a vnímala jsem nesmírně hluboké spojení s celým Vesmírem, když jsem se do těch očí dlouhé hodiny dívala. Věděla jsem, že ho znám.

To slovo a fost fericire a mohlo by to znamenat stav, který cítím při všech těch představách, tady to ale bylo jméno seznamky. V duchu jsem se zasmála – tam přeci takový muž nemůže být… ale ten zvuk byl klidný a bezpečný a tak jsem se přihlásila na seznamku. Během několika minut jsem si vytvořila profil a s otevřeným srdcem psala vše, co jsem zrovna cítila. Za deset minut přistála vedle mého nicku žlutá hvězdička, což značí, že někomu přišel ten profil zajímavý. Zvětšila jsem malou fotku a zastavilo se mi srdce. Dívala jsem se do očí svému vnitřnímu muži. Chvějící se ruce klepaly na klávesnici krátký vzkaz: „Škoda chlape, že jsi tak z daleka…“ A to tedy bylo, skoro 300 km. Vlastně jsem ani nečekala odpověď, protože to bych měla velké štěstí na Štěstí. „Také si to zrovna říkám.“ Odpověď přišla ihned. Bylo dost po půlnoci, když jsme ukončili psaní. Byli jsme si tolik podobní, tolik jsme do sebe zapadali. Druhý den jsem poprvé slyšela jeho hlas v telefonu a cítila své tělo, jak na něj reaguje, vše se ve mně chvělo.

Jestli někdo z Vás někdy zažil dokonalé souznění, jestli jste dýchali dechem svého partnera a viděli svět jeho očima; jestli jste splynuli s jeho tělem v jedno a věděli jste, že takhle to vypadá Doma, jestli jste nemuseli nic a mohli všeho, pak mi dáte za pravdu, že tohle se dá zažít jen jednou za život.

Před prvním setkáním na polovině cesty jsme oba seděli ve vlaku a cítili jsme, jak se naše vnitřní světy blíží k sobě. Na telefon mi přišla SMS z čísla, které jsem měla uložené pod jménem Můj Muž: „Byl jsem trochu nervózní, než jsem si uvědomil, že jedu za svou Ženou.“

Když vystoupil z vlaku, mlčky přišel ke mně a chytli jsme se za ruce. V životě jsem neviděla krásnějšího muže, jak malovaný jemným štětcem na vzácném obraze, dvoumetrový štíhlý muž. Jen jsem dýchala, jen jsem byla. Byl to on. Prožila jsem jedno z nejkrásnějších odpolední v mém životě. Věděl, jak se mě má dotýkat. Věděl, jak mě políbit. Věděl, jak se mnou mlčet. Měl v sobě kranio. Znal hloubky Klidu i jiskření narůstající vášně.

Vídali jsme se málo, ale pravidelně. Na těch pár okamžiků se zastavil čas a dal nám jasný obraz toho, že neexistuje. V těch dnech jsme zažívali Nic. Sdílení našich mlčících pohledů a těl. Nebylo moc o čem mluvit, vše už bylo řečeno. Byl prvním mužem v mém životě, kterému jsem usnula v náručí během pár vteřin. Byl jediným mužem, který mi dovolil, abych vešla do jeho tajné tyrkysové jeskyně a zasedla s ním k meditaci.

Naše děti se pomalu zapojovali do společného života a začali jsme si říkat rodina – plánovat společné akce a časem i sestěhování. Jeden jasnovidec mi řekl, že jsem jeho posledním přístavem a vše ostatní mám pustit z hlavy, že se to vyřeší samo. To se dělo, bez našich zásahů se integrovaly do života obou malé zázraky. A pak se to jednou stalo, ucítila jsem strach… tak velký, že sevřel celý můj solar a došlo mi, že tohle všechno jsme už několikrát zažívali v jiných životech. Můj Muž byl v těch situacích se mnou na telefonu a díky jeho klidnému hlasu jsem mohla nechat emoce projít tělem, vše se chvělo a vybíjelo, pláč přecházel ve smích. Mé tělo si bral posvátný třes. Snažila jsem se být tou, která po ničem netouží, a o to víc jsem chtěla mít svého muže u sebe, budit se vedle něj každé ráno a večer usínat v jeho objetí. V noci se mi zdály živé sny, jeden z nich byl o prstenu, který jsem od něj dostala. Byl velký stříbrný uprostřed s fialovou květinou, kolem stříbrné lístky. Ten prsten se pak naplnil vodou. V tom snu jsem v nějakém hotelu hledala pro nás pokoj, ale nenašla jsem ho. A to se začalo dít i v mém životě.

Toužení rovná se soužení

Možná se vzdálenost stala nepřekonatelnou a je zbytečné čekat na to, až děti vyrostou a trápit se. Možná jsem jen hodně podobná ženě, kterou stále miluje a možná jsem potkala Svého Muže stejně jako už tolik životů proto, abych na sobě mohla dál pracovat. Můj muž zase odešel. Třebas do války. Už se nevrátí. Na zdi pokoje, který měl být náš, visí obraz malovaný jeho rukou. Zánik a zrození. Připomíná mi velký zákon tohoto Vesmíru: Jedinou jistotou je to, že vše se neustále mění. A tak uléhám každý večer do tyrkysových peřin, usínám na levém boku s představou jeho náruče a ráno navlékám velký stříbrný prsten s fialovou květinou uvnitř, který jsem dostala poštou k Vánocům.

Všechny pocity a bolesti, které to poměrně rychlé odtržení přinesly, postupně zpracovávám nástroji craniu, rušky a Hooponopono.

Můj Muži, i když jsi zase odešel do války a nejspíš v ní i zemřeš, i když Ti už nikdy nebudu moct zašeptat to, co cítím, děkuji Ti. Ukázals mi, jak dokážu být něžná, ale i chtivá, jak jsem moudrá a přitom netrpělivá, a jak těžké je pro mě netoužit. Piha na mé levé dlani, co se vytvořila pár měsíců před naším setkáním, kterou máš i Ty na svém těle, už asi nikdy nezmizí, ale já a Ty ano. Staneme se jednou zase Jím, společným prostorem, společným zvukem. Bylo krásné to zažít už tady na Zemi. Do té doby mě čeká ještě spousta práce.

Nacítila jsem Tvůj klid, spojila jsem se s esencí sebe sama v mužském těle. Nejspíš je to to, cos mi měl tenhle život předat. Pošlu to dál. Není totiž nic krásnějšího než vědět, že existuješ, že to dlouhé čekání nebylo marné. I malá změna mých myšlenek od toužení ke svobodě přinese spoustě lidí sílu na to jít dál, být se vším, co vyvstane a nebát se žít v pravdě. Ať je jakákoli. Je naše, jsme to my. Teď a tady.

In concluzie

Kdo dočetl až sem, toho vítám. Ať jsi na Cestě dlouho, nebo máš za sebou teprve první krok, gratuluji. Nevzdávej to. Každá změna, co Tě spojí se svobodou, co Ti dovolí být v srdci a opustit hlavu, každý krok do neznáma, je darem. Vše již máme, jen to zatím necítíme tak blízko, jak to doopravdy je. To, co nás omezuje, tam zamrzly naše zbraně, tam zamrzl i kousek našeho Bytí. Cítíme nejspíš bezmoc a bezpráví, protože nám ten kus z nás chybí. Je stále v nás, jen jsme k němu ztratili přístup. Každý okamžik lásky, který dáme svému vnitřnímu světu, každý okamžik  pozornosti věnovaný našim stažením se nám stokrát vrátí. Ať už nám pomůže kraniosakrální biodynamika, ruška nebo Hooponopono nebo cvičení doporučované Edgarem Caycem. A tak pište, sdílejte. Formulář je uveden nejen pod článkem o druhém principu štěstí z výkladu Edgara Cayce ale i zde na konci. Moc se těším.

S láskou Edita

    Articole similare