Intercontinental Underground Tunnels (2.

2 14. 03. 2017
A 6-a conferință internațională de exopolitică, istorie și spiritualitate

Než budeme pokračovat, trochu si zrekapitulujme, která místa mající pravděpodobně vztah k síti starých mezikontinentálních podzemních tunelů jsme zatím zmínili:

  • Krym – dutinu pod masívem Aj-Petri – pravděpodobně součást tunelu spojujícího Krym s Kavkazem;
  • Kavkaz – vertikální šachtu v rokli pod Gelendžikem; hřeben Uvarova naproti hoře Arus; od něj spojnice směr Krasnodar, Ejsk, Rostov na Donu;
  • Povolží – Medvědický hřbet; a dále Tatarský průliv;

A abychom se neztratili, zanesme si to raději hned do mapy:

žlutá – zjištěné tunely, modrá – pravděpodobné směry pokračování

Nyní si doplňme ještě další místa na asijském kontinentu. Podle údajů badatelů z Kosmopoisku je Medvědický hřbet významnou světovou křižovatkou těchto mezikontinentálních tunelů. Kromě lokálních tras odtud vybíhají tři hlavní směry:

  • do Rostova na Donu;
  • na sever přes ostrov Nová země pod severní pól;
  • a třetí míří na východ k Tatarskému průlivu;

Dalším významný podzemní uzel se nachází v prostoru Krasnodaru, odkud se lze dostat jednak:

  • na sever přes Rostov na Donu pod Medvědický hřbet;
  • na východ pod Kavkaz;
  • na západ na Krym;
  • čtvrtá trasa směřuje na jihovýchod – a o té si povíme dále.

Z čeho usuzuji na tyto další směry? Informací je na internetu jako šafránu a navíc si mnohé odporují. Není vždy jasné, zda autor popisuje skutečné mezikontinentální tunely, anebo jen regionální trasy, podzemní města, či dokonce místní podzemní chodby.

V dalším textu tedy budeme vycházet ze stati akademika Ruské akademie věd Jevgenije Vorobjova „Podzemní svět“ zveřejněné v roce 2005 v časopise Orakul (№ 3(132) 2005), v níž bychom nalezli i následující schéma hlavních globálních starověkých tunelů. Jak autor uvádí, mapka vznikla na základě dlouhodobého výzkumu ruských vědců a badatelů a v žádném případě si nečiní nárok na úplnost. Autoři do ní zanesli jen ty tunely, o nichž mají věrohodné informace. Na internetu je bohužel k nalezení jen v této velmi nekvalitní kopii.

Aby se v mapě mohli orientovat i ti, kdo měli čtyřku ze zeměpisu, položíme si na ni slepou obrysovou mapu daného regionu. Upozorňuji však, že stanovení hranic je v tom případě opravdu jen rámcové.

A můžeme pokračovat.

Zpod Medvědického hřebenu vybíhá kromě již zjištěného tunelu do Rostova na Donu i dva další směry: severní trasa odtud běží pod Uralem na Novou zemi a pod severním pólem se dostává na západní polokouli a do Severní Ameriky. Východní trasa prochází Kazachstánem, protíná Bajkal, přes Tatarský průliv se dostává na Sachalin a tam se ostře stáčí na jih do Japonska. Tolik k Medvědickému tunelovému uzlu.

Další křižovatkou je podle tohoto schématu Rostov na Donu, kde se setkávají tunely od Medvědického hřebenu, Krasnodaru a další přichází odkudsi z moskevské oblasti (vzpomeňme na záchrannou vestu amerického námořníka, který zmizel při teroristickém útoku v Adenu a která se našla v Bezedném jezeře u Solněčnogorska, tedy severozápadně kousek od Moskvy) a trasa zřejmě probíhá i pod Luhanskou lidovou republikou.

Nejvýznamnější křižovatkou v této části světa je patrně Krasnodar. tam se křižují dvě velké trati: první přichází od Krymu a směřuje na Kavkaz, pak pokračuje k Baku, zanořuje se pod Kaspické moře a na druhém jeho břehu pokračuje přes Afghánistán, Pákistán k tibetské posvátné hoře Kailas a dále pak přes čínskou část pouště Gobi do Japonska (zde se na tuto trasu napojuje tunel ze Sachalinu). Z Japonska pokračuje na východ pod dnem Tichého oceánu do Ameriky. Tam je další důležitý světový uzel a to v Kalifornii v prostoru posvátné hory Shasta (41.409904, -122.194238).

Druhá trasa přicházející od Rostova směřuje jihovýchodně od Černého moře, zhruba v místech hory Ararat se na ni napojuje spojka od Kaspického moře a trať dále pokračuje do Sýrie, kde probíhá při pobřeží Středozemního moře pod městy Aleppo, Homs a Damašek, následuje Libanon, Izrael a další křižovatka je patrně na Sinaji. Zde se tunel rozdvojuje: jedna trať vede dále na jih podél západního břehu Arabského poloostrova přes Mekku a končí na jižním pobřeží Jemenu v Adenu (a opět připomínám záchrannou vestu námořníka, který zmizel v adenském přístavu). Druhá trať se stáčí na západ a přes Gízu pokračuje dál do Libye, Alžíru a Maroka, tam se zanořuje pod dno Atlantiku a pobřeží Jižní Ameriky protne zhruba v místech Francouzské Guaiany. Poté, co přímo projde Brazílií, napojí se v Peru na hlavní kontinentální tunel Ameriky.

Tolik k hlavním podzemním tunelům vycházejícím z Asie. A my nyní, jak bylo minule slíbeno, hodinu zeměpisu nasměrujeme do střední Evropy.

Vraťme se pod Krasnodar a zvolme tunel směřující na západ. Mineme jižní oblasti Krymu a pod severním dnem Černého moře dorazíme do Rumunska. Tunel pokračuje dál stále stejným směrem a to až ke karpatskému oblouku, kde je pohoří Bucegi. O podzemní základně, která se tu hluboko pod povrchem země nachází, se dočtete v seriálu: Marele secret al Munților Bucegi. V těchto místech se tunel rozdvojuje: jeden směr spojuje Bucegi s Gízou, druhý výrazně zatáčí severozápadním směrem a po pár stovkách kilometrů nás dovede až skoro za humna. Přesněji do další velké evropské křižovatky mezikontinentálních starověkých tunelů, která se údajně nachází v prostoru pod nejvyšším vrcholem Beskyd – Babia horou (49.573218, 19.531280) na slovensko-polském pomezí. A o tomto místě si povíme něco víc.

Babia hora v posledních paprscích dne (foto K. Kozáková)

Profesor Jan Pajak, polský spisovatel a badatel, který se touto oblastí mnoho let zabýval, v knize Tunely pod Babí horou podrobně líčí příběh, který se k tomuto místu váže. Vyprávěl mu ho v 60. letech minulého století starší muž, místní rodák, jehož jméno nebylo z bezpečnostních důvodů zveřejněno a v knize vystupuje jako Vincent.

Když bylo Vincentovi nějakých 15 let, požádal ho jednou otec, aby jej doprovodil na Babia horu. Teprve cestou mu vysvětlil, že jejich rod je jedním z mála nositelů prastarého tajemství o existenci rozsáhlého podzemí pod tímto vrchem. Vždy jen jeden člen rodu ví o tajném vstupu a tuto informaci vždy předává obvykle nejstaršímu synovi. Nyní tedy přišla řada na Vincenta. Ještě zdůraznil, ať si syn cestu dobře zapamatuje, protože mu ji ukáže jen jednou. Pak mlčky došli k podnoží Babí hory ze slovenské strany.

V nadmořské výšce asi 600 m, stranou od stezky, otec ukázal na nevelkou obnaženou skálu. Když se do ní oba v jednom místě opřeli, nečekaně se otevřela a odkryl se velký vstup, kterým by mohl volně vjet i velký koňský potah. Za vstupem pak pokračoval tunel vytesaný ve tvaru oválu a byl přímý jako šíp, široký a tak vysoký, že by jím mohl projíždět celý vlak. Hladký a lesklý povrch stěn i země vypadal jako skleněný. Uvnitř bylo sucho. Dlouhý mírný sestup je po delší době přivedl do velké prostory, možná haly, která měla tvar obrovského válce. Z ní vybíhalo několik tunelů, z nichž některé měly trojúhelníkový průřez, další byly kruhové.

Otec Vincentovi řekl, že těmito tunely je možné se dostat do celého světa, do různých zemí, a dokonce i jiných kontinentů. Tunel vlevo prý vede do Německa, pak do Anglie a dále až na americký kontinent. Pravý tunel se táhne do Ruska, na Kavkaz, pak do Číny a Japonska a odtud opět do Ameriky, kde se spojuje s předchozím. Další tunel byl, jak si Vincent všiml, označen jako „Wawel“ a z toho usoudil, že se jedná o královský hrad Wawel v Krakově; tunel tedy představoval větev směřující přes Polsko a Bělorusko (nebo Pobaltí?) do moskevské oblasti a dále někde pod severním Uralem se napojuje na trasu vedoucí pod severní pól. Do Ameriky je tedy možné se dostat i touto cestou. Na trase tunelů je řada uzlových stanic podobných té, v níž se nacházeli. Takže ten, kdo by neznal přesnou cestu, by se snadno ztratil.

„Tyto tunely,“ vyprávěl otec, „nepostavili lidé, ale mocní tvorové, kteří tu žili v dávných dobách a nyní patrně žijí pod zemí. Jsou to jejich silnice pro přesun z jednoho konce podsvětí do druhého. A pohybují se na létajících ohnivých strojích nepředstavitelnou rychlostí. Pokud bychom se ocitli v cestě takového stroje, spálil by nás zaživa. Tyto bytosti však žijí v jiné části zeměkoule, a v těchto krajích se objevují jen zřídka…“ Vyprávění otce však jako naschvál přerušil vzdálený zvuk vycházející z jednoho z tunelů, připomínající zároveň temný hukot i řinčení kovu, zvuk, jaký vydává těžce naložený vlak, který prudce brzdí. Na otci bylo zřejmé, že velmi znervózněl. Přikázal Vincentovi, ať se okamžitě otočí a běží, co mu síly stačí nahoru k východu z podzemí. Naštěstí zvuk v tunelu byl slyšet na velké vzdálenosti, a tak Vincent s otcem měli dost času, aby se takovému setkání vyhnuli. Teprve venku Vincent z otcovy popelavé tváře vyčetl, jak velkému nebezpečí nejspíš právě unikli.

Vincent byl přesvědčen, že tyto tunely jsou i v současné době aktivní a pohybují se jimi UFO. Ostatně například zprávy z Anglie, ale nejen odtamtud, uvádějí, že během výstavby našich současných tunelů dělníci občas slýchají zdola prostupující zvuky pocházející jakoby od nějakých mechanismů, které by tam ale rozhodně neměly být.

Babia hora je opředena prastarými bájemi a strašidelnými pověstmi. A ani současní obyvatelé nejsou ochuzení o podivné, tentokrát „nadzemní“ jevy, jako například pohybující se světla, a občas tu jsou slyšet i nevysvětlitelné zvuky, jejichž zdroj se nepodařilo objevit.

A tak není divu, že se o toto místo v době druhé světové války intenzívně zajímali i vědci z Ahnenerbe a celá zóna byla vyhlášena za uzavřenou. Zda se však podařilo něco objevit, není veřejně známo. Za zmínku však stojí, že odtud se patrně napojuje i jeden z vedlejších tunelů vedoucích pod vnitřním územím České republiky a může mít souvislost se známým případem štěchovického pokladu a statku v Bezlejovicích (49.737084, 14.608912). Na nedalekém letišti v Neveklově na sklonku války totiž přistávala letadla s nakradenými poklady, a ačkoli nikdy neodletěla, zmizela neznámo kam. Podobně se dělo i s celým nákladním vlakem, a dokonce i německým létajícím talířem. A zběhlé konspirátory samozřejmě hned napadne: jak dobře by se asi tyto náklady dopravovaly podzemními tunely kamkoli na Zemi, a přitom by je nespatřilo světlo světa…

Ale to už jsme odbočili od tématu. Vincent umístění vchodu Pajakovi nikdy neprozradil a kdoví, zda v době, kdy zemřel, nesl dál už jeho tajemství některý z jeho potomků…

A ještě je třeba zmínit jednu důležitou věc, která nás nenechává na pochybách o tom, zda otázka pradávných tunelů není už jen pohádkou na dobrou noc: Všimli jste si, že kolem velké části z uvedených míst se v průběhu posledního století nějak moc válčí? Kavkaz, Libye, Afghánistán, Luhansk, Sýrie, Sinai, Jemen,… Velkou chuť měli Američané i na Krym, z jejich nové základny v Rumunsku to do pohoří Bucegi vrtulníkem netrvá ani hodinku, egyptskou Gízu si hlídají už dávno a stejně tak některá místa v Iráku…

A co se týče Afghánistánu – taky tu mám jeden zajímavý příběh. Možná si někteří vzpomenete na boje o afghánské tunely, kde se skrývali bojovníci Al-Kaidy. Tehdy američtí výsadkáři při průzkumu jeskyň v horách narazili na obrovské podzemní prostory, které byly zjevně umělého původu, ale dle stáří krápníků musely vzniknout před mnoha tisíci lety.

O svém nálezu informovali velení a očekávali, že dostanou pokyn k prozkoumání. Místo toho však přišel důstojník ze štábu společně s neznámým mužem v civilu a zjišťovali podrobnosti. Krátce na to pak přišel rozkaz od akce upustit. Rozhodnutí jim bylo vysvětleno tak, že jeskyně jsou pro místní Afghánce posvátné a jejich narušení by mohlo obrátit kmeny proti Američanům…

A tak bychom mohli pokračovat. Srbský režisér Emir Kosturica ve filmu Podzemí ukázal regionální tunely v Srbsku. Z filmu vyplynulo, že právě kvůli vchodu do systému těchto tunelů Američané rozbombardovali Srbsko. Vchod do hlavního tunelu byl nedaleko letiště v Prištině. To byla podle Kosturici také hlavní příčina tehdejšího překvapivého ruského výsadku.

Příznačný je i osud stavby Sachalinského tunelu pod Tatarským průlivem. Se stavbou bylo započato z rozhodnutí Stalina v roce 1950 a o tři roky později měla být dokončena. Na pracích se podílelo i osm tisíc k tomu účelu z gulagů propuštěných vězňů. Práce probíhaly i přes těžké přírodní podmínky dobře (připomeňme totiž, že bylo využito i původního starověkého tunelu). Záhy po smrti Stalina na začátku roku 1953 však začalo náhle váznout zásobování i platy dělníkům, až nakonec – po dokončeném chruščovovském puči ve straně – byla stavba zastavena zcela. Příčina byla svedena na nezodpovědné dělníky, kteří se údajně ze stavby rozprchli. Podle vzpomínek pamětníků však dělníci naopak v době, kdy začaly dodávky váznout, urgovali vedení, psali dotazy, pak stížnosti. Marně. V jejich zájmu bylo totiž v práci pokračovat, protože skýtala pravidelný příjem. Byl tu tedy někdo v pozadí, kdo si zbytečný ruch kolem starověké stavby velmi nepřál. Někdo velmi mocný…

Tunel zůstal nedokončen. Později místo něj byl postaven železniční most a teprve v posledních letech původní plány cestují ze šuplíků zpět na stůl projektantů.

Jak je zřejmé, hluboko pod zemským povrchem se nacházející globální síť tunelů, která tu zůstala jako dědictví po miliony let staré civilizaci Stavitelů, je velmi ožehavým tématem. Tak ožehavým, že se kvůli němu vraždí, dokonce se kvůli přístupu do podzemí vedou i války. Co všechno by s jeho zveřejněním vyplulo na povrch? Nakradené poklady nacistů by vedle toho zřejmě byly jen nevýznamnou prkotinou…

Mount Shasta, Kalifornie

Tolik tedy velmi zkráceně k obšírnému tématu mezikontinentálních tunelů na východní polokouli.

Tunele intercontinentale

Alte părți din serie